Skrytín (německy Skritin) má dlouhou a zajímavou historii. V roce 1879 ji ve své rozsáhlé vlastivědné práci o labském údolí v německy mluvících oblastech Čech rozkryl děčínský vlastivědec Franz Focke. V historických písemných pramenech narážel opakovaně na slovansky psanou formu pojmenování místa jako Skrzytin nebo Skrytin. Z toho logicky vydedukoval, že místopisný název pochází ze slovanského slova skrýt, což podporuje Skrytín také svou odlehlostí a skrytostí. Skrytín měl podle pověsti vzniknout hluboko v  předkolonizačních dobách jako staroslovanská vesnice čítající sedm domů. Vesnice se ale v 16. století proměnila ve svobodný statek, který sjednotil všech sedm hospodářství do jednoho majetkového celku. Tím si Skrytín vysloužil výjimečné postavení. Majitel svobodného statku, tzv. svobodník, byl totiž právně na úrovni panství. Nebyl povinován běžnou robotou, finančními odvody, ani většinou dalších závazků jako běžný nevolník. Mohl také svobodně nakládat se svým majetkem, prodávat ho bez svolení vrchnosti. Takto privilegovaných statků bývalo pomálu.

 Je pravděpodobné, že se svobodník rekrutoval z původních obyvatel vesnice, jako majitel jedné ze sedmi zmiňovaných usedlostí. Postupně pak jednotlivé grunty sjednocoval, přičemž si uhájil své postavení svobodného. To, jak závidění hodné postavení to bylo, dokazuje, že se o jeho minimálních povinnostech vůči vrchnosti dochovala po staletí tradovaná lidová pověst. Podle ní měl majitel svobodného statku Skrytín v čase války poskytnou vrchnosti vůz s koněm a ještě koně navíc, a majitel svobodného statku „zur Hardte“ (Hortau-Lesná – na protějším břehu Labe naproti Dobkovicím) koně, vůz a vozku. Měl platit jen nepatrné nájemné, a na rozdíl od nevolníků, kteří robotovali většinu dní v roce, musel vykonávat pouze jednu starou státní robotu, a totiž nahánět zvěř či pokládat lovecké sítě (Jagtnetze) tak často, jak bylo v jeho oblasti loveno. To také dokládá historický záznam v pozemkovém registru uložený v děčínském zámeckém archivu: „Hans Klepsch, svobodný sedlák, chodí jen sám na lov zajíců, od další roboty je osvobozen.“ Po vynalezení a zdokonalení střelných zbraní se stal lov se sítěmi překonaný a skytínský sedlák, jako svobodník, byl tohoto závazku zproštěn, a další jinou robotu neobdržel.

Jiná pověst, vztahující se ke Skrytínu, rozkrývá původ německého názvu Reichberg, kterým byl nazýván vrch (396 m. n. m.), na němž Skrytín leží, a na přelomu a ve 20. století se také prosazovat jako německojazyčná varianta pro samotný Skrytín. Obyvatelům svobodného statku Skrytín se totiž podle této pověsti jednu dobu říkalo přezdívkou „Reichbauer“, tedy bohatý sedlák. Jméno mělo vzniknout v době, kdy se jednomu z majitelů statku finančně velmi dařilo a těšil se z velkého blahobytu. Přezdívka se přenesla i na pozdější držitele gruntu. Pozemková kniha zaznamenává od roku 1624 několik majitelů Skrytína skutečným jménem, první je již zmiňovaná rodina Klepschova či Klopschova, pak rodina Stolle, která tento majetek převedla v druhé polovině 19. století na rodinu Frauenlob. Od ní kolem roku 1890 koupil bývalý svobodný statek pražský továrník Rudolf Richter. Že si byl svébytné tradice Skrytína vědom, dokládá nejen pojmenování vily coby „zámku“, ale také odkaz na právní postavení zakoupeného pozemku „auf Gut Skritin“ (na majetku či statku Skrytín), což zřejmě vychází z německého pojmenování pro svobodný statek „Freisassengut“.  

Za nejvýznamnějšího novodobého „pána“ Skytína můžeme bez váhání prohlásit Ludwiga Wolfruma, který koupil 22 let starý zámek od Richterových dědiců roku 1914, aby si zde zřídil letní sídlo. Kouzlu tohoto místa evidentně zcela propadl, což výmluvně dokládá fakt, že si nechal na vrcholu Reichbergu sotva sto metrů od zámku postavit hrobku, v níž roku 1935 spočinuly jeho ostatky.

Ludwig Wolfrum patřil k přednímu ústeckému průmyslnickému rodu, který se výrazně zapsal do historie města.  Zakladatelem klanu byl Carl Georg Wolfrum, barvíř textilu (nar. 1813 v Hofu v Bavorsku). Ten se nejdříve usadil v Meeranu v Sasku, kde se oženil a zřídil si vlastní barvírnu. Ovšem v Sasku byl pod velkým tlakem konkurence, navíc velká část zakázek místních barvířů byla určená pro české odběratele. Proto se rozhodl přesídlit do Čech, kde se průmysl teprve pomalu rozvíjel, takže se nemusel tolik bát konkurence, navíc se výrobou pro české klienty v Čechách zbavil nutnosti placení cla. V neposlední řadě mezi plusy patřil také fakt, že v Ústí, které si vytipoval coby vhodnou lokalitu, se mluvilo německy. Poprvé se v Ústí nad Labem zjevil roku 1843, kdy se seznámil s několika místními a zakoupil dům ve Velké Hradební. Tam záhy rozjel výrobu svého prvního podniku s obchodním názvem „C. Wolfrum“. Obchod se mu dobře rozvíjel, neboť látky se tehdy dovážely převážně z Anglie nebo ze Saska a v rakouském soustátí se ještě tolik nevyráběly. Carl Georg Wolfrum se stal gründerem průmyslové revoluce v Ústí nad Labem. Jako první roku 1852 uvedl na území města do provozu parní stroj. Kromě obchodní sféry vynikl i v záležitostech společenského a politického života. Stal se velmi aktivním členem městské rady a roku 1861 byl zvolen za Ústí nad Labem a Teplice do říšské rady jako poslanec.

Zároveň měl velkou rodinu, se svou ženou Emilií přivedli na svět devět potomků, z toho čtyři chlapce – pokračovatele rodinného podniku. Dva nejstarší, Carl a Otto, se už v roce 1869 stali spolumajiteli textilky. Nejmladším z nich byl Ludwig Wolfrum, celým jménem Ludwig Heinrich August Wolfrum. Byl už rodilým Ústečanem, přišel na svět v domě s továrnou ve Velké Hradební 8. října 1848. Učil se obchodníkem, bohaté zkušenosti získával za svých studijních pobytů v Augsburgu, v Le Havre i v Moskvě. Jako starší bratři se zapojil do otcova obchodu s textilem, ale dalším podílníkem rodinné firmy se již stát nemohl. Našel si svou cestu k profesnímu úspěchu. Když roku 1872 otevřela  zastoupení v Ústí nad Labem první akciová banka Teplická banka (Teplitze Bank), stal se ředitelem této filiálky. Když se roku 1877 rozpadla, převzal ji a vedl jako privátní banku – samostatnou komanditní společnost „Bankovní a směnárenský obchod L. Wolfrum a Co.“  (Bank – und Wechselgeschäft  L. Wolfrum a Co.). Bankovní dům sídlil v ulici U Nádraží č. p. 782. Finanční ústav „L. Wolfrum a Co.“ se brzy počítal mezi přední soukromé banky monarchie. Měl lví podíl na obchodním rozmachu Ústí, neboť takřka všem místním průmyslovým podnikům poskytoval půjčky a finanční poradenství. Například roku 1901 půjčil 700 tisíc rakouských korun i firmě Georg Schicht, působil v její správní radě. Roku 1913 financoval Rourový průmysl Austria svého synovce Carla Hermanna Wolfruma. Mimo domácí oblast byla banka činná při budování Železářského průmyslu Rakouska (Eisenidustrie Österreichs) a úzce propojena s Pražskou železářskou společností (Prager Eisenindustrie-Gesellschaft) a všemi od ní založenými podniky. Samozřejmě ne vždy jeho půjčky vedly k rozkvětu podniků. Ani s penězi od bankovního domu L. Wolfrum a Co. nezvládl podnikatel Alfred Spahn z Neštěmic udržet v době hospodářské krize svou významnou strojírnu Bří. Commischau, zkracoval, spáchal sebevraždu a ztrátu pak nesl bankéř, který získal zpět jen tolik, kolik vynesl prodej Spahnova majetku – luxusní vily a samotné továrny.

Stejně jako otec, Ludwig Wolfrum svou energii nevkládal jen do podnikání. Ale na rozdíl od otce se nerealizoval ve vrcholné politice. Nejvyšší politickou funkci zastával jako radní města a byl pak jmenován čestným radním. Jeho zásluhám na rozvoji města se dostalo ještě další pocty, když se tvář Ludwiga Wolfruma objevila na velkolepé fresce nejvýznamnějších obyvatel města v koncertním sále ústecké knihovny dostavěné roku 1912. Mezi nositeli příjmení Wolfrum vynikal Ludwig ve filantropii. Po matce ze Saska zdědil protestantskou víru a jako kurátor evangelické církve v Ústí měl velké zásluhy na podpoře místní protestné školy a církve. Stal se předním donátorem výstavby evangelického kostela Apoštola Pavla v Bratislavské ulici dokončeného roku 1906. Za peníze L. Wolfruma koupila církev oltář. Oslavný článek publikovaný v ústecké ročence k roku 1929 u příležitosti jeho 80. narozenin vyzdvihuje zvlášť jeho dar rodnému městu v podobě monumentální Labské kašny, odhalené roku 1911 na dnešním Lidickém náměstí. Svým uměleckým provedením znázorňovala základní kameny rozvoje města – hornictví, labskou plavbu, průmysl a obchod. Kašnu korunovalo alegorické sousoší Labe a Bíliny. Ústečanům měla připomínat význam jejich města. Kašnu bohužel roku 1939 zničili nacisté. Mezi mecenášské skutky Ludwiga Wolfruma je možné zařadit i jeho stálou podporu významného ústeckého malíře Ernsta Gustava Doerela, kterému dával hojně zakázek. Bankéř také založil nadaci pro finanční pomoc studující mládeži.

Společně se svou ženou Marií Charlote Amalií (1856-1925), která nesla dívčí jméno Eckelmann a byla potomkem dalšího významného ústeckého průmyslnického roku (Likérka bratří Eckelmannů v Krásném Březně, Pivovar Krásné Březno a Velké Březno aj.), podporovali následováníhodným způsobem různé dobročinné podniky ve městě. Bydleli ve vile č. p. 1344/2 na rohu dnešní Churchillovy a Stroupežnického ulice, kterou si nechali postavit roku 1888 od význačné vídeňské architektonické kanceláře Miksch a Niedzielski. Jejich luxusní dům byl vyhlášený jako útočiště všech potřebných a pomoci hledajících. Především Marie měla pověst tiché a porozumění plné dobrodějky. Zemřela roku 1925 po padesátiletém manželství, které bohužel zůstalo nenaplněno potomky. Narodil se jim sice syn, ale den po porodu zemřel. „Ludwig Wolfrum byl můj prastrýc a já nesu jeho zásluhou jako své druhé jméno právě Ludwig a jsem na to hrdý. Nebylo jim bohužel přáno mít vlastní děti. Tak věnovali celou lásku všem dětem v široké rodině. K Vánocům darovali každému členu rodiny knihu, kterou teta osobně vybírala,“ vzpomínal před nedávnem na své příbuzné Carlhans Wolfrum, který žije od konce druhé světové války v Německu. U Ludwiga a Marie našly vřelé přijetí i děti četných sousedů i dětí cizí. Ludwig se stal například poručníkem dětí zemřelého Gustava Eckelmanna, manželčina příbuzného. Chuť do filantropie manželům Wolfumovým nezkazila ani některá zklamání ze strany těch, jimž poskytli svou pomoc. Některé případy naznačuje ve svých nevydaných poznámkách k významným obyvatelům města ústecký vlastivědec Alexander Marian a jmenuje například právě vdovu po Gustavu Eckelmannovi či průmyslníky Schichtovi.     

Také obec Roztoky, poblíž které Ludwig se svou manželkou trávil od roku 1914 každé léto, pocítila mecenášství ústeckého bankéře. V okolí svého letního sídla ve Skrytíně nechal zpřístupnit turistické trasy a zasloužil se také o zázemí pro turisty a jejich dopravu do oblasti. Fotografie, které zachycují manžele Wolfrumovi ve Skrytíně, působí idylicky. Jistě mnohé z pohodové atmosféry vyprchalo, když musel Ludwig Wolfrum posledních deset let svého života trávit chvíle na svém oblíbeném sídle bez životní družky. Zemřel v požehnaném věku 87 let 4. května 1935. Jeho poslední cesta na vrch Reichbergu se konala 7. května. Hrobka, v níž spočinul, svým naturalistickým pojetím splývala s okolní přírodou. Byla opatřená prostým náhrobním kamenem. Dnes je bohužel poničena a kvůli vykradačům hrobů zalita betonovou deskou. Potomci Wolfrumů po odsunu žijí převážně v Německu. Nejblíže k majiteli Skrytína měl Carlhans Wolfrum, jemuž byl Ludwig kmotrem. (adresa: Ackerstrasse 25, 51519 Odenthal-Glöbusch, email: c.wolfrum@gmx.de)   

V majetku rodiny Wolfrumů zůstal objekt až do roku 1945. Dědicem se stal Carl Hermann Wolfrum, synovec Ludwiga. Majetek spravoval jeho zeť Otto Körling, který přímo  na Skrytíně přebýval. Po konfiskaci německého majetku byla vila s přilehlými objekty nejdříve využívána jako zemědělská usedlost. Pozdější majitel, Státní statek Zvoleněves, ale využil potenciál romantického areálu tak, jako jeho dva předešlí majitelé Richter a Wolfrum. Provozoval zámeček s hospodářskými budovami jako rekreační středisko. V roce 1974 vyrostl na okolních svazích pionýrský tábor složený ze 30 dřevěných chatek a dalších deseti objektů. V návaznosti na to vznikla dvě hřiště a dokonce malé koupaliště. Od roku 1975 se majitelem areálu stal národní podnik Konstruktiva Praha, který Skrytín využíval pro podnikovou rekreaci a jako školící středisko.

Po roce 1989 ale nebyla Konstruktiva schopna dál rozsáhlou nemovitost financovat a prodala ji. Roku 1993 koupil Skrytín jeden pražský podnikatel, kterého nezajímala výjimečná atmosféra tohoto místa. Wolfrumovo dědictví pro něj bylo jen prostředkem k bezohlednému zbohatnutí na hranici zákona. Dva měsíce po převodu majetkových práv nemovitost zastavil bance za nadhodnocenou částku 69 miliónů korun, kterou nikdy nesplatil. Ani majitel ani banka se pak o stavby zatížené zástavním právem nestaraly, a ty začaly chátrat. Toho využili nenechavci ze širokého okolí, vnikli do špatně zabezpečených objektů a rozebírali je. „Prostě tam nastoupila parta Ukrajinců s motorovými pilami a rozřezávala chatky na stavební dřevo. To bylo každou chvilku,“ vzpomíná jeden ze Skrytínských chalupářů. Někteří z místních prý mají vybavené celé domácnosti z pozůstatků rekreačního střediska. Z vily někdo kompletně ukradl střešní krytinu, následkem toho se v roce 1997 zřítil promáčený krov a strhl s sebou stropy. K dovršení zkázy založily děti v troskách požár. Děčínský stavební úřad nezmohl s majitelem nic. Případ dokonce prošetřovala policie. Areál sloužil jako skládka odpadků. Ruiny se staly oblíbenými kulisami her paintballových bojovníků. V roce 2003 šel Skrytín do dražby, přes 64 tisíc metrů čtverečních pozemků a osm stavebních objektů mělo vyvolávací cenu pouhých 180 tisíc korun. Dražební vyhláška konstatovala, že všechny dražené objekty jsou v tak ubohém stavu, že jsou nevyužitelné a určené k demolici. Na nového majitele musel Skrytín čekat až do roku 2011, kdy areál získal úspěšný ústecký podnikatel a významný filantrop Martin Hausenblas. Jeho vize počítá s tím, čemu už málokdo věřil, že Skrytín přestane být místem duchů a vrátí se tam život. Stále zůstává na co navazovat, když třeba ne na trosky „letního zámku“, tak přinejmenším na silného genia loci, kterého spoluvytvářeli hrdí svobodníci a po nich novodobí rytíři jako Rudolf Richter a především Ludwig Wolfrum. Na genia loci, který promluvil ústy šamanky Dany při její obhlídce ruin Wolfrumova letního sídla. „Nechť je paměť tohoto místa zachována!“